Velké divadlo s malým kašpárkem #4: otevřené uši

Jak do nahrávek dostat „divné zvuky“? Zdrojů zvuku může být mnohem víc, než jsem v našem seriálu naznačil minule. A záběr je skutečně široký. Bohaté možnosti nabízí kuchyň, ale vděčné jsou taky mechanické hračky i elektrické nářadí. To poslední je asi nejznámější z různých industriálních koncertů, k nimž nedomyslitelně patřily jiskry odletující od rozbrušovaček. Ale lze použít i jejich zvuk, zejména když se dá na rozřezávaný kus želena snímač, aby to nebylo jen o trochu fádním zvuku elektromotoru.

Nebo zkuste vyvrtat tupým vrtákem, aspoň osmičkou, díru do ocelového plechu o síle minimálně dva milimetry. To drásavé skřípaní se zařízne do uší. A stejně dobře jde použít kotoučovou pilu, ale třeba taky mixér, šlehač nebo mlýnek na kávu. A nemusejí být nutně elektrické. Ono takový ruční kafemlejnek taky vydává zajímavé zvuky. Nebo papiňák či pískající konvice na čaj. O tom jak bohatým zdrojem zvuku je trouba nebo starší wawky ani nemluvím, jen se blbě stěhují.

Zapomenout nelze ani na hračky, ať už ty pískací, nebo ty na klíček od obligátních žabek až po kachny, které dokáží překvapit bohatou škálou zvuku stejně jako bubnující zvířátka. A pokud jsme trochu zruční, nemusíme nutně končit jen u využití nalezených nebo zakoupených objektů, ale můžeme si různé zdroje zvuků sami vyrábět. Musíme jen pochopit, že kromě vlastního zdroje zvuku je potřeba také nějaký rezonanční prvek, který zvuk zesílí. A nemusí to nutně být hned snímač nebo mikrofon zapojený do komba. Lepší je akustický rezonátor.

Můžeme dobře využít buben s nataženou blánou nebo starou kytaru. Starší kytaristi, kteří používali mechanickou ladičku do U, si pamatují, jak hlasitě naráz zněla ladička, když se přiložila na lub nástroje. A stejně tak tam můžeme přiložit držák kráječe na vajíčka. Ten je ještě lepší opřít o blánu bubnu. Naráz zní. Na buben můžeme sypat fazole, nebo po něm přesouvat šroubky či kamínky či na něj položit činel vzhůru nohama, s čímž experimentoval Johnny Raab a jednu dobu jeho vynálezy nabízel Meinl.

Můžeme si taky dát kus překližky na dvě lišty a hrnout po ní oblázky nebo na ni něco sypat. A pak stačí mít mikrofon nebo snímač. Do hrnce nebo vědra, na kterém je snímač, lze nechat kapat vodu. Možností je nepřeberně. Vyrábět si lze různá chrastítka, do kterých můžeme dávat jak hrách, tak třeba rýži či matky. Nebo můžeme větší množství šroubků nasypat do ruční pračky, kde se pralo prádlo tak, že byla k bubnu přidělaná klika, která s ním otáčelo.

A jestli jsme schopnější, můžeme vytvářet i mechanické strojky, které hrají za vás. Stačí k tomu malý elektromotorek, stavebnice merkur a především nápad, co by do čeho mělo narážet. Inspirací může být Tony Buck z The Necks nebo – nechceme-li chodit tak daleko – Petr Nikl, ale inspirovat se lze i v loutkovém divadle Věry Říčařové a Františka Vítka v jejich hře Piškanderdulá.

Zní i kameny, jak ukázala nahrávka Stephana Micuse, ovšem pokud chceme nástroje z kamenů, je nutné si uvědomit, že jsou docela těžké a hlavně mít nějakého sochaře, který umí řezat kámen na tenké pláty, jako to dělal Martin Zet. Stačí mít jen otevřené ušit a imaginaci.