Malý rocker? Jak poznat, zda bude dítě kytarista

Vyberte si náhodně nějakou volnočasovou činnost. Téměř zaručeně existuje studie, která potvrzuje, že je ta vaše činnost prospěšná pro rozvoj toho nebo onoho, a že je téměř zásadní se této činnosti věnovat. V dětství i v dospělosti. Abych si půjčil ze Saturnina, pokud je čistota půl zdraví a veselá mysl také půl, to je dohromady zdraví celé a můžeme zavřít všechny zdravotní instituce. Jedna taková studie samozřejmě dokazuje, že hraní na hudební nástroj rozvíjí tělesné i sociální dovednosti, smysl pro disciplínu a rozvíjí sebevědomí.

Pokud zvažujete zapsat své dítě do hodin nějakého hudebního nástroje, měli byste vědět pár základních informací. Tou první je, jaký nástroj dítě zaujal. Osobně jsem takhle chtěl hrát na kytaru a rodiče si řekli, že housle jsou lepší nápad. Nakonec je ze mě basák, takže to asi úplně skvělý nápad nebyl. Přitom pokud si i vaše ratolest vybrala kytaru, máte napůl vyhráno!

Kytara je jeden z nejrozšířenějších nástrojů, slušně hrající kytaru (elektrickou, klasickou i akustickou) seženete snadno a to v nejrůznějších cenových hladinách. Navíc má tu výhodu, že se i průměrně snaživý žák rychle naučí pár základních akordů, se kterými může zahrát docela širokou paletu písniček, což drží jeho zájem.

Kdy je moc brzo a kdy moc pozdě?

V jakém věku ale dítě do Základní Umělecké Školy (tedy ZUŠky) zapsat? „Do ZUŠ nastupují děti v šesti letech a často si rovnou vybírají nástroje. Když jsem kdysi učit začínal, nastupovaly děti později, začínaly obecnou přípravou a na výběr nástroje měly ještě další rok i více času. Kytaru dostávaly do ruky až ve věku čtvrťáků základní školy. Bylo to dáno tím, že nebyly k dostání malé dětské nástroje a ani se pro tak malé děti neskládala notová literatura. Talentované děti se tedy nemohly tak rychle rozvíjet, jako dnes. Na druhou stranu starší žáci průměrných schopností postupovali samozřejmě v počátcích osvojování prvních dovedností rychleji, což mělo i jisté výhody. Neměli tolik času na ztrátu motivace. Ovšem nastoupit do ZUŠ později než v první třídě je dnes přinejmenším problematické, už proto, že kapacity škol jsou naplněny a prvňáčci mívají přednost,“ říká Jirka Vedral, který pracuje více než 30 let jako učitel kytary na ZUŠ Vysoké Mýto.

Období nezájmu

Naučit se na hudební nástroj není věc několika hodin, je to dřina na dlouhá léta, což samozřejmě může vést ke ztrátě zájmu. Podle Jirky Vedrala jde o věc, které se málokdo vyhne, ale většinou neznamená konec hraní. „Chvilková ztráta nadšení postihuje téměř každé dítě. Pro její překonání je důležitá kromě citlivosti učitele hlavně důsledná podpora rodičů. V tomto období je cvičení prostě povinnost, jako každá jiná, nejhorší je ten stav s dítětem příliš rozebírat. Mám zkušenost, že většina dětí tento stav brzy překoná a následuje období lásky k nástroji a radosti z hudby. Takové znovushledání. Velmi často tahle vlna proběhne v období rané puberty. Já sám si pamatuju, jak jsem kdysi chvíli cvičení na nástroj nenáviděl! Po překonání tohoto stavu je pak s žáky radost pracovat a loučení při jejich odchodu na vysoké školy bývá těžké,“ říká a dodává, že se na tom podepsal i vývoj hudebních škol. „Dřív se žáci posílali pryč od postupových zkoušek, pokud nesplnili předepsanou látku, dnes je žák vnímán daleko více jako individualita a požadavky učebních plánů tomu jdou naproti. Důležité je, aby se žák stal muzikantem a měl z toho v životě radost. Cesta k tomuto cíli není jen jedna ta pravá. To je taková moje celoživotní filosofie a jsem rád, že se ZUŠky tímhle směrem za ta léta výrazně posunuly,“ dodává.

Změny ve výuce

Uvolnění v přístupu k žákovi není jediná změna, která ZUŠky potkala v posledních dekádách. Na školních koncertech už také nezní do omrzení ty stejné etudy. Populární hudba táhne víc, nejen studenty, ale i učitele. „Dříve byla taková zkamenělá estetika, že je třeba dobře zahrát Bacha, Beethovena… prostě klasiky. Dnes ten klasický repertoár na těch koncertech uslyšíš ale míň, protože je to náročné a občas nezáživné. Ke klasické literatuře se dostanou až ti opravdu schopní,“ upřesňuje Vedral s tím, že učitelé nezanevřeli ani na tradičnější učební materiály. „My ty klasiky samozřejmě hrajeme, aby si je děti očichaly, ale vedle toho se repertoár přesunul k současným autorům, kteří píší nádherné věci pro malé muzikanty, a i k populárním věcem, které děti třeba znají z filmu, či odjinud. Navíc se to hodně změnilo příchodem elektrické kytary a baskytary, což je úplně jiný svět. Tyhle nástroje v ZUŠce neexistovaly, když jsem nastoupil. To se výrazně podepsalo na frekvenci hraní mistra Carulliho,“ směje se.

Beethoven, nebo Hendrix?

Jak vlastně rozhodnout, zda má dítě studovat klasickou kytaru nebo drtit elektriku? Podle Jirky Vedrala si děti většinou vyberou samy. „Stává se, že na elektriku přestoupí ti, kteří na klasice neuspěli, nebo je to nebavilo a mají pocit, že drndat akordy na elektrice bude lehčí, že se to jako dá do zásuvky a ono to bude hrát. A pak jsou překvapeni, protože se na to taky musí cvičit. Třeba si prostě chtějí zahrát, ale stupnice je nebaví. A ono to bohužel bez těch stupnic moc nejde. Zvlášť u té elektrické kytary ne. Ale oni na to většinou časem přijdou a pak se nestačím divit, co je v okolí nových kapel,“ uzavírá.