Hovory po zkoušce #22: Jan Lstibůrek

Jako aktivní hudebník jsem vždycky rád koukal ostatním pod pokličku. Toužil jsem se zeptat známých a zajímavých muzikantů na spoustu věcí spojených s hudbou. Jak k muzice přistupují, jak to mají se cvičením, trémou, motivací nebo inspirací. Duše umělců bývá křehká a v tomto seriálu se jí pokouším dostat co nejblíž. Mým dalším hostem je skvělý muzikant – basista, skladatel a aranžér Jan Lstibůrek. Honza toho má za sebou už opravdu mnoho. Spolupracoval a spolupracuje s Ewou Farnou, Danem Landou, Druhou trávou, Divadlem Spejbla a Hurvínka a dalšími. V posledních letech se soustředí kromě hraní po boku Tomáše Kluse na vlastní hudební projekty. O tom všem bude řeč.

Ahoj Honzo, otázka moje první, pro všechny stejná. Jak jsi potkal hudbu?

Nevybavuju si žádný konkrétní magický moment, mám však v živé paměti tu volnost, co mi poskytli naši. Nejsem z takové té klasické muzikantské rodiny. Rodiče jsou biochemici a bratr svoji energii nasměroval do akademického světa, ale hodně jsme zpívali a písničky byly na pořadu dne, co si pamatuju. Ve třetí třídě jsem k Vánocům dostal malé klávesy a tehdy jsem hudbě definitivně propadl.

Chodil jsi někam do ZUŠky?

Naši mě přihlásili hned v první třídě na housle, chodil jsem pár let do hudebky v Plané u Mariánských lázní, do třídy paní učitelky Sedlákové. A když jsem byl asi ve třetí třídě, tak jsme se přestěhovali do Domažlic, kde jsem pokračoval u pana učitele Tomaly. Byl to houslista již tehdy legendární Konrádyho dudácké muziky. Díky tomu jsem vplul přímo do epicentra chodského folklóru, potkal jsem se s Pepou Kunešem (dnes je to ředitel této ZUŠ), se kterým jsem začal poznávat taje vícehlasů, harmonií a také všech těch radostí spojených s hudbou. Ještě jsem pak několik let soukromě chodil na chodské dudy k Antonínu Konrádymu, který je mimochodem od letošního dubna čerstvý devadesátník
a neustále hraje se svojí kapelou.

Vzpomeneš si třeba na nějakou svoji kapelu z té doby?

V roce 1994 jsme právě s partou kolem Josefa Kuneše založili Domažlickou dudáckou muziku, kde jsem hrál nejdřív na housle a pak na kontrabas. A s touto kapelou jsme v následujících letech objeli celý svět, chodské písně se mi zaryly hluboko pod kůži. Při Domažlické ZUŠ také vznikl dixieland, ve kterém jsem vzal do ruky poprvé baskytaru a začal jsem prozkoumávat svět složitějších harmonií. Tuto kapelu vedl a aranže psal jedinečný Vladimír Baier.

Vystudoval jsi basovou kytaru na KJJ. Pak sis k tomu ještě přidal obor skladba, ale k tomu se ještě dostaneme. Zůstaňme chvilku ještě u té baskytary. Co tě na tom nástroji tak baví? Spousta lidí ji v muzice ani neslyší...

Nemyslím, že by to bylo nějaké náhlé rozhodnutí, třeba na základě nějakého zhlédnutého koncertu, spíš mě to obecně v hudbě lákalo do zadních řad kapely. Intenzivně jsem právě toto cítil u houslí, kdy jsem byl vždy značně nesvůj při jakémkoliv sólovém vystoupení. Nejlépe jsem se totiž cítil ve školním orchestru, kde jsem se naučil vnímat důležitost toho svého dílku z celkové skládačky. U basy mi prostě bylo nejlíp. Patrně mě zaujala ta magie spolutvoření harmonicko rytmické struktury a podlehl jsem kouzlu spodních frekvencí. Naprosto zásadním člověkem v tomto období pro mě byl Martin Lehký, fantastický baskytarista. Potkali jsme se na Letní jazzové dílně, kde učil. Po nějakém čase se mě ujal a připravil na přijímačky na konzervatoř, kde jsem pokračoval u Vladimíra Hory a Milana Plechatého.

Basu jsi pak ještě studoval na konzervatoři na severu Evropy, je to tak?

Bylo to v Holandsku, na Conservatorium van Amsterdam. Měl jsem možnost nejen prohloubit hudební znalosti, získat spoustu kontaktů a spřátelit se s kolegy z desítek různých zemí, ale i nabýt jistý nadhled a například si potvrdit, kde je mé místo, ujasnit si to, že opravdu chci žít v České republice a právě tady si hudbou vydělávat na živobytí.

Protože jsme magazín hlavně pro hudebníky, zeptám se tě na tvůj gear. Na co hraje Honza Lstibůrek?

V současnosti nejvíc hraju na Fender Precission '59, na tuto basu jsem narazil v Oklahoma city, během US turné s Druhou trávou – tomu nástroji se nedalo odolat. Léta už mám také  Fender Jazzbass '77, nabízí takový ten nekompromisní oldschool zvuk, co máme všichni tak rádi (smích)! Často hraju i na Sadowsky NYC, nechal jsem si tuto baskytaru postavit přímo na tělo, stálo to tenkrát všechny peníze na studium, co pro mě měli našetřeno moji drazí rodiče. Ta basa loni oslavila plnoletost a zraje jako víno. Našim jsme opravdu vděčný, že mi takto pomohli, a že to se mnou riskli. Hraju také na kontrabas, mám nějaký starý nástroj, polomasiv, který do perfektního stavu doladil mistr Miroslav Sluštík. K ozvučení používám kombinaci snímače Realist a DPA mikrofonu.

A aparát?

Zesilovače mi prošly rukama snad úplně všechny takové ty zásadní, v současnosti (k mému neustálému pobavení) vzbuzuju pozornost tím, že hraju na zesilovač Behringer BVT4500H, nerozbitný spolehlivý stroj. Bednu většinou používám Epifani 3x10. Podle potřeby také samozřejmě operuju všemožnýma krabičkama a pokud si to žádá píseň nebo si už prostě neporadím s basou, tak moc rád hraju na Moog Subsequent 37, na koncertech i ve studiu.

Opravdu málokdo má tak široký žánrový rozptyl hraní v kapelách jako ty. Pojdme se zastavit alespoň u některých českých zpěváků a zpěvaček, se kterými jsi měl co dočinění. Samozřejmě mě zajímá tvé angažmá u Dana Landy. Pro spoustu lidí tenhle nepochybně talentovaný umělec zůstane navždy kontroverzním. Jak na hraní s ním vzpomínáš ty?

Ono se to možná nezdá, ale já se snažím pečlivě vážit, za koho se na podiu postavím a kdy do toho třeba z různých důvodů nejdu. Dan je pro mě charizmatický písničkář, přímočarý interpret, jeho jistá dvojkolejnost může být z vnějšího pohledu matoucí, já ho mám ale přesně takového rád. Pro mě osobně jsou na naší scéně kontroverní spíš jiná jména (smích)! Ono je to komplikované, v roce 2012 jsem například jel první turné s Tomášem Klusem a v tom samém období jsem již měl domluvené koncerty s Danem. Termínově to vyšlo, ale nikdo úplně moc nechápal, co to jako dělám. Snažil jsem se vysvětlovat, že oba podle mě písněmi říkají hodně podobné věci. Jen trochu jinou řečí a jinému publiku. A pro mě jako pro basistu je nesmírně zajímavé to sledovat a být u toho.

Několik let jsi hrál i s Ewou Farnou, které jsi dokonce dělal kapelníka. Nedávno jsem tu měl tvého kolegu bubeníka Romana Víchu, který s ní hraje nyní. Jaká byla spolupráce s Ewou?

To mi myslím v roce 2009 zavolal její tehdejší manažer Lešek Wronka s tím, že by potřeboval pomoc s její novou kapelou. Ewě jsem s Romanem Lomtadzem a Honzou Ponocným točil její první desku, takže jsme se trochu znali. Do kapely jsem tedy přivedl klávesistu Honzu Steinsdorfera, na kytaru a bicí se však vyhlásil konkurz, protože bylo opravdu hodně zájemců. A my jsme vybrali kytaristu Martina Chobota (Ewa si ho o pár let později vzala za muže, což mě nesmírně těší...) a bubeníka Frantu Poborského. Bylo to období, kdy se začalo hodně jezdit do Polska, což bylo po všech stránkách velice náročné. V té době jsme taky hodně hráli s Toxique, to byla moje priorita a měli jsme dohodu, že v kapele Ewy vydržím, dokud nebudou zásadní termínové kolize. Po náročných dlouhých měsících neskutečných přejezdů a hektického životního stylu jsem skončil v nemocnici, sáhl jsem si v tomto smyslu na dno, byl jsem vyčerpaný. Kapelnickou štafetu jsem tedy předal Honzovi a na basu jsem zavolal mému spolužáku Tomovi Lacinovi, který s Ewou hraje dodnes. Po těchto krocích jsem mohl s klidným svědomým směřovat svoji plnou pozornost své tehdy domácí kapele Toxique. S Ewou nicméně poměrně často spolupracuju a se zaujetím pozoruju, jak se po všech stránkách vyvíjí, jak zodpovědně se staví ke svému talentu a jak rozkvetla v sebevědomou mladou ženu.

Když už jsem mluvil o Romanovi, musím se zeptat na vaše společné působení v již zmíněné kapele Toxique. Z pohledu zvenčí měla tahle parta strašně našlápnuto a jeden čas jste byli opravdu všude. Kvalitní pop s anglickými texty a výraznou zpěvačkou Klárou Vytiskovou. Dlouho jsme o kapele neslyšel. Už nejste aktivní?

Roman je nekutečný bubeník... my jsme byli opravdu velmi ambiciózní kapela, zdánlivě nesourodé povahy, kterým to na podiu podle mě velice slušelo. Ale asi se ten potenciál vyčerpal, každý potřeboval jít svoji cestou. Za období s touto kapelou jsem ohromně vděčný, zažili jsme snad vše. V současné době již pár let hibernujeme a kdo ví, jestli někdy dojde k probuzení.

V posledních letech je tvoje jméno spojeno především s Tomášem Klusem, kterému nejen že basuješ, ale také mu aranžuješ hudbu. Například pro společné koncerty a desku se symfoňákem. Jak na spolupráci s Tomášem hledíš?

S Tomášem hraju na basu, aranžmá skladeb je ryze kolektivní činnost. Samotný projekt Klusymfonie, iniciovaný Janáčkovou filharmonií, byl od začátku stavěn jako takový průjezd zásadními skladbami Tomášovo repertoáru. S kolegou Jiřím Kučerovským, Tomášovým kytaristou, jsme připravili jakousi ideovou mapu a poté jsem to napsal. Tomáš je skvělý frontman, umí písní zřetelně formulovat vše, co chce světu říct. To je ohromný dar. Je fajn koukat se zblízka, jak pluje kariérou, s jakou integritou čelí všem výzvám a nástrahám, které jsou s touto plavbou spojené. S jeho Cílovou skupinou hraju již devátý rokem a doufám, že tato cesta hned tak neskončí.

Kromě baskytary jsi též vystudoval skladbu. Tvoje skládání a aranžování je pro nás velké téma. Nejdřív se tě zeptám trochu jinak. Byl jsi nejdřív „řemeslník“ (hudebník basista) kterému to v jednu chvíli přestalo stačit a postupně jsi se stal „architektem“ (skladatel, aranžér) a nebo šlo skládání a hraní u tebe od začátku ruku v ruce?

Mně to vlastně přijde pořád to samé – nejlíp mi prostě je, když můžu frontmanovi poskytnout potřebný polštář, ve kterém si hoví a třeba i díky kterému ze sebe vydá maximum. A je vlastně jedno, jestli je to basová linka nebo symfonické aranžmá. Snažím se pracovat na tom, abych byl opravdu dobrým sidemanem, v takto širokém slova smyslu.

Máš za sebou několik autorských projektů. Například Blázinec, písnový cyklus s jednotícím tématem psychických poruch, na němž jsi spolupracoval s textařem Robinem Králem. Písně nazpívali přední čeští zpěváci a zpěvačky. Proč jste si vybrali zrovna tohle téma?

Psychické poruchy nebo různorodé deprivace jsou prostě s našimi životy úzce spojeny. Je to téma, které nabízí nekonečnou paletu barev, spoustu možností ztvárnění, výrazů. Různé interpretační odstíny dokáží ve finále zacloumat celým výsledkem. Jako když jsme například Ivana Hlase poprosili, aby figuru neurotika nakonec zpíval pouze šeptem. Možná tvorba těchto písní měla i jistý autoterapeutický efekt. Mě jednoduše baví psát písně s konkrétními texty, příběhy nebo obrazy které jsou v jistém smyslu srozumitelné a sdělné a toto jde s Robinem tak nějak samo.

Pokud se nepletu, spolupráci s Robinem Králem jste si zopakovali u projektu knížkodesky Ukolébavky z roku 2017.

My jsme si tak trochu ujeli na té tématičnosti. A Robinovým textům tyhle větší tvary moc sluší. Desku jsme natočili v Domažlické ZUŠ, v prostorách Augustiniánského kláštěra. V magickém místě, v chodbách, kam jsem chodil jako malý na hodiny houslí. Celý objekt jsme si o letních prázdninách pronajali asi na měsíc a protože přes den se díky hluku města nedalo natáčet, pracovali jsme výhradně v noci. Všechny nástroje jsem si na natáčel sám, byly to kouzelné chvíle ve společnosti zvukového mistra Marka Štiftera, textaře Robina Krále a tajemných tmavých chodeb starověkého kláštera. Sestry Páchovy, Ewa Farna a Tomáš Klus pak už všechny své party nazpívali ve studiu. Další rozměr písním dodal Jarosla Róna, který během svého lázeňského pobytu v Jáchymově ke každé písni namaloval jeden obraz. Tohle byla pro mě i Robina Krále neuvěřitelná zkušenost – mít možnost prohlédnout si naše písně očima tohoto mistra. O dva roky později jsme se všemi interprety provedli písně za doprovodu Janáčkovy filharmonie v Ostravě, udělal jsem vlastně takové covery svých písní pro symfonický orchestr. Už teď se moc těším na reprízy, které plánujeme na příští rok.

Hodně zajímavá je tvoje práce pro legendární Divadlo Spejbla a Hurvínka. Moje srdce fandy S+H zaplesalo, když jsem se tohle dozvěděl. Přiblížíš nám, o co jde?

Jsem samozřejmě taky fanda (smích)! V roce 2017 jsem měl tu čest narychlo zaskočit za fantastického Jiřího Škorpíka, který konkrétně pro děti píše jako nikdo jiný. Toto byl však takový muzikál pro dospělé – Spejbl a město hříchu a Jirka byl v té době velice zaneprázdněný. Pod vedením režiséra a výtvarníka Mikiho Kirschnera jsem měl asi měsíc a půl na zhudebnění již hotových textů Robina Krále. Musel jsem vše v rekordních časových podmínkách i natočit a připravit pro herce k nazpívání, což byla opět skvělá zkušenost, na kterou rád vzpomínám. Také jsem dělal hudbu k představení Past na Hurvínka a loni, těsně před podzimním zavřením divadel, jsme stihli premiérovat představení Hotel Spejbl, což je jakási loutková adaptace našich písní z alba Blázinec.

Nemůžu nezmínit platformu Song pro tebe, kterou jste založili opět s Robinem Králem. To je dost unikátní a zajímavá věc. Když to odlehčím, je to takový e-shop na písničky...

Je to přesně tak. Jedná se vlastně o unikátní službu, vzniklou během prvního lockdownu. Robin přišel s tím, že bychom mohli udělat takovou oficiální platformu toho, co stejně občas děláme – skládání písní na míru. Vznik výrazně podpořil Samsung a my jsme díky tomu měli možnost se v tomto profesně složitém období držet se v oboru, dát práci kolegům a ještě naprosto cíleně nabízet lidem koncentrovanou radost. Je skoro pravidlem, že lidé neudrží slzy při čtení textu nebo poslechu výsledné písně. Jako hudebník pracuju s emocemi neustále, ale toto konkrétní míření na určitou osobu je pro nás úplně novým zážitkem.

Honzo, zdaleka jsme nestihli probrat všechno, ale náš společný čas se bohužel nachýlil. Zeptám se tě, jak to vidíš do budoucna? Chystáš nějakou novou muziku, něco na co se můžeme těšit?

Samozřejmě se nejvíc těším na živé koncerty. Nicméně roční nucená pauza od koncertování mě donutila usadit se ke psaní not, což mě v konci samozřejmě těší. Právě finišuju aranže písní Tomáše Kluse pro sbor Permoník, čekají nás před Vánocemi dva společné koncerty. V únoru by měl v ostravském Gongu proběhnout koncert skupiny Queenie, Janáčkovy filharmonie a sboru Permoník, chystáme se představit v takto obřím obsazení všechny zásadní hity skupiny Queen. A ještě musím zmínit krásné písničky Jiřího Krhuta a Štěpána Kozuba. Příští rok v dubnu provedeme společný koncert opět s Janáčkovou filharmonií, na tento včer se už teď moc těším.