Přejít k hlavnímu obsahu
Vždycky mě bavilo nezůstat jen u jednoho stylu, říká Martina Kajda Balcarová | Foto: archiv MKB
Vždycky mě bavilo nezůstat jen u jednoho stylu, říká Martina Kajda Balcarová | Foto: archiv MKB
Jan Podzimek - St, 14.04.2021 - 08:00

Hovory po zkoušce #19: Martina Kajda Balcarová

Jako aktivní hudebník jsem vždycky rád koukal ostatním pod pokličku. Toužil jsem se zeptat známých a zajímavých muzikantů na spoustu věcí spojených s hudbou. Jak k muzice přistupují, jak to mají se cvičením, trémou, motivací nebo inspirací. Duše umělců bývá křehká a v tomto seriálu se jí pokouším dostat co nejblíž. Mým dalším hostem je skvělá bubenice s opravdu velkým žánrovým rozptylem, Martina Kajda Balcarová. Už podle těch kapel – Broky Františka Kanečka, Alfik&KruppEssen, Cover band Jaromíra Adamce, Kolínský big band, Monika Agrebi a dalších. Především je ale už několik let motorem The Agony, dívčí rockové čtveřice. O tom všem a také o lodích bude náš dnešní rozhovor.

Martino, vítej. Pojďme to vzít jako u všech, od začátku. Jak jsi potkala hudbu? Hrálo se u vás doma?

U nás doma hrála mamka na kytaru, většinou na dovolené u táboráku trampské a folkové písně. Od ní jsem se naučila první akordy. Takže jsem vyrostla na tomto stylu muziky, na Brontosaurech, Karlu Krylovi, Wabi Daňkovi a podobných. Později jsem objevila tátova elpíčka s Elvisem, Beatles, Belindou Carlisle a třeba Rolling Stones.

Pokud mám dobré informace, původně jsi hrála na nějaké dechové nástroje, je to tak?

V sedmi letech jsem začala hrát klasicky na zobcovou flétnu a po dvou letech z ní přešla na lesní roh. Což bylo super ze začátku, kdy mi to docela šlo. Po roce bylo potřeba víc cvičit a to už tak super nebylo! (smích) Nebavilo mě to a pokračovala jsem hlavně kvůli rodičům. Je ale potřeba říci, že po několika letech jsem nastoupila v kolínské ZUŠ do mládežnického dechového orchestru, kde jsme měli bezva partu a pana dirigenta Josefa Šťastného, který se později stal mým prvním učitelem na bicí a vedl Kolínský big band, takže mě v podstatě průběžně provázel mým hudebním životem v Kolíně. S mládežňákem jsme jezdili po různých soutěžích v ČR i do zahraničí. Ráda vzpomínám i na různá soustředění v Německu, kde jsme týden byli ubytovaní v chatkách, dopoledne zkoušeli a odpoledne jezdili na výlety. A pak se zúčastnili nějaké soutěže. Takže ten lesní roh za to stál.

Jak holku v patnácti napadne začít hrát na bubny? Dneska už je to jiné, ale za tvých začátků počítám, že holka za bicíma ještě byla trošku rarita, obzvlášť když hrála dobře.

Vždyť ještě nejsem tak stará! (smích) Ne, je pravda, že před těmi dvaceti a něco lety, kdy jsem začínala, nebylo tolik holek za bubnama vidět jako dnes. Když jsem přes poslech trampů a folkáčů a později v pubertě boybandů a „Eso hitů“ objevila díky strejdovi kapelu KISS, začaly mě kapely všeobecně víc zajímat a říkala jsem si, že bych chtěla hrát i na nějaký nástroj, který by se dal využít i jinde, než jen v orchestru. Líbil se mi saxofon, ale ten mi byl rozmluven kvůli nátisku, aby se netloukl nátrubek s plátkem. Neptej se, proč jsem si nevybrala kytaru nebo klávesy. Nevím. Bubny se mi po saxofonu líbily nejvíc, ale vzhledem k tomu, že jsme bydleli v paneláku, přišlo mi to jako nesmysl. Ve čtrnácti jsem se doma o nich ale zmínila a mamka, která v té době pracovala v ZUŠ, mi slíbila že se poptá, jestli by od dalšího roku nebylo u pana učitele pro mě jedno volné místo. A ono bylo. Musím poděkovat rodičům, že mě podporovali. Koupili mi nejdřív staré Amátky, které jsem vycpala dekami a polštáři a postavila je doprostřed pokojíčku. Dodnes obdivuji sousedy, že si nijak nestěžovali. Asi byli zvyklí na mé cvičení na lesní roh a také moje mladší ségra v té době už hrála na housle a na piano. A nebyli jsme v paneláku jediné, kdo na něco hrál. Vlastně po celém sídlišti se ze spousty bytů ozývaly různé nástroje.Kajda v akci. Foto archiv MKB

Ty jsi šla do Prahy studovat hudbu na konzervatoř, jak na dobu studia vzpomínáš?

Na konzervatoř jsem se hlásila po gymnáziu a jednoletém pomaturitním studiu angličtiny, protože jsem na bubny v té době hrála teprve čtyři a půl roku. U přijímaček jsem musela zahrát na nějaký melodický nástroj. Volba samozřejmě padla na lesní roh. Vtipné bylo, že měli do ročníku málo hornistů, tak mi nabídli, jestli bych si lesní roh nevzala jako druhý hlavní obor. Vydržela jsem to dva roky, neměla jsem čas a ani chuť na to cvičit aspoň dvě hodiny denně. Tím, že jsem na konzervatoř šla až po maturitě a neměla tudíž tolik předmětů a nemusela tam být každý den, dojížděla jsem z Kolína vlakem a netrávila tam tolik času. Chodila jsem na hodiny k panu profesoru Mazáčkovi, v té době tympánistovi z České filharmonie, ale sám dobře tušíš, že s technikou na soupravu to nebylo takové, jako u profesora Pavla Razíma. Ale naučila jsem se hezky na tympány, na které jsem pak hrála se všemi možnými kolínskými orchestry. Vlastně techniku jsem pak průběžně doháněla více či méně pravidelnými konzultacemi, např. u Martina Vajgla a Ondry Pomajsla. Než byla před rokem covid stopka, chodila jsem předtím pravidelně cca dva roky k Petrovi Herr Milerovi z Debustrolu, což bylo super mimo jiné pro to, že mi to zase dalo nějaký cvičební režim a ne jen přehrávání si věcí, které mi jakž takž jdou! (smích)

Zároveň jsi v Kolíně jednou nohou zůstala a to v místních kapelách. Co to bylo za party?

S první kapelou jsem začala hrát v sedmnácti letech. Postupně jsem prošla různými místními rockovými kapelami, které hrály hlavně v okolí. Ráda na tyto své úplné začátky vzpomínám, člověk byl ještě plný všech možných snů (některé později i splnily) a nadšení a nedočkavosti z každého hraní. Krom těchto rockových kapel jsem hrála v kapele Bluestones, kde byli o generaci a půl starší bluesmani. Byla to pro mě ohromná škola s nima hrát, musela jsem si třeba zvyknout na to, že i když něco na zkoušce poctivě nacvičíme, na koncertě je to pak stejně jinak, hodně se improvizovalo. No a pak mé asi desetileté hraní v Kolínském big bandu... dodnes mě mrzí, že v podstatě kvůli lodi jsem musela big band opustit. Tam jsem poznala jaké to je vést bubnama tolik lidí. A užila si spolupráci s profesionály, kteří s námi zpívali. Mezi nimi byli např. Karel Hála, Josef Laufer, Eva Pilarová, Jitka Zelenková, Leona Machálková, Dasha, Honza Smigmator, Ondra Ruml a plno dalších. Vždycky mě bavilo nezůstat jen u jednoho stylu, ale hrát zároveň rock, blues, swing, tanečňák a do toho pomáhat v orchestrech. Do toho jsem si občas zahrála na záskok s kolínskými Blue Bucks a různými kapelami z okolí. Všechno jsem brala jako výzvu a posun vpřed.

Kajda v akci, foto Tomáš Šnírer

Začala jsi též učit na ZUŠce. To už je minulost?

Už během studia na konzervatoři jsem dojížděla učit do Uhlířských Janovic a Zruče nad Sázavou a po konzervatoři nastoupila do ZUŠ v Kolíně. Minulost to už je, musela jsem s tím seknout, když jsem začala jezdit pravidelně na loď.

Tohle téma mě zajímá hodně, to tvoje hraní na zaoceánské lodi. Pojďme se u něj na chvilku zastavit. Zní to hrozně romanticky, být na výletní lodi a ještě za to brát peníze.

Jo, byl to splněný sen. Tím, že jsem učila v ZUŠ a měla volné každé léto, chtěla jsem ho procestovat. Což nešlo, protože bubny. A když se vyskytla tato příležitost, neváhala jsem ani chvíli. Plno lidí zajímá, jak se k takovému angažmá dostat. Existují i různé konkurzy, ale já měla to štěstí, že jsem tam jela vystřídat kamaráda, kolegu bubeníka z Kolína. Fungovalo to pak náramně, jeden z nás hrál na lodi a druhý učil v hudebce a i s nějakýma kapelama jsme se zaskakovali. Na lodi jsme byli taneční kapela a hráli každý večer zhruba tři hodiny a dvakrát týdně hodinku u bazénu, když loď plula celý den. Jinak vždycky ráno nebo dopoledne připlula do nějakého přístavu a navečer zase pokračovala přes noc jinam. Kromě hraní a občasných námořnických povinností (nácviky evakuace, různá bezpečnostní školení atd.) jsme jinak měli v podstatě volno. Takže co to šlo, courala jsem venku, kupovala magnetky a suvenýry, chodila na pláže a do kaváren s internetem, protože internet na lodi byl fakt drahý, nebo jezdila na výlety.Kajda v akci. Foto archiv MKB

Slyšel jsem názor, že člověk tu loď může dát jednou, dvakrát. Ale že je to prý nebezpečné na psychiku. Myslím ten zvyk na luxusní život. Že se z toho blbě dostává. Je to tak?

O luxusním životě bych asi úplně nemluvila. I přes všechny výhody, které jsme tam třeba proti jiným jako muzikanti měli, pořád jsme byli zaměstnanci a ne pasažéři! Na loď jsem jela osmkrát a strávila na angažmá celkem něco málo přes dva roky během necelých čtyř a půl let. Na jednu stranu je parádní, že hraješ úplně každý večer a člověk se fakt vyhraje, na druhou stranu víš, že třeba tři měsíce si ani jeden večer neodpočineš. A každý den se musíš usmívat, být profesionál a nedat na sobě znát, že nemáš třeba úplně nejlepší náladu, nebo ti je například špatně, když loď víc houpe. A nemáš se kam schovat. Prvních několik angažmá jsem byla úplně nadšená a u vytržení, později se to přehouplo ve větší rutinu. Ale jsem doopravdy vděčná, že jsem to mohla zažít a podívat se na místa, kam bych se asi jen tak nepodívala. Objeli jsme s lodí komplet celou Evropu, kotvili jsme i na Špicberkách. Také několikrát Kanárské ostrovy, Maroko a jednu zimu jsem strávila čtyři měsíce v Karibiku. Takže na tohle vzpomínám fakt ráda. Mimochodem, kdyby někoho víc zajímalo, jak to na lodi chodí, začala jsem nepravidelně psát Obrázky z lodi, které jsou k vidění na mém facebookovém profilu.

Paráda. No a my se dostáváme k hlavnímu tématu a to je tvé hraní v The Agony. Nářezová dívčí rocková partička. Za těch pár let co vás pozoruju, jste se vyšvihly hodně vysoko. Plné sály, dobré časy na festivalech. Předpokládám, že tomu dáváte v kapele asi maximum. Představ nám vaši kapelu trochu víc.

Kapela vznikla v roce 2013 a já se k nim přidala o rok a něco později. Ještě dvakrát jsem jim teda odplula na loď, ale nakonec se vrátila a už s nimi zůstala. Nikdy jsem nechtěla hrát v čistě ženské kapele, protože mi to přišlo takové nucené, jakože holky, tady máte nástroje a nějak hrajte, je jedno jak, hlavně že jste holky. No ale pak jsem se seznámila s Nikolou Kandoussi, které v té době bylo patnáct a najednou viděla někoho, kdo je do muziky blázen a dává tomu vše a díky ní se seznámila i se svými dalšími budoucími spoluhráčkami Terkou Pšenčíkovou a Kateřinou Sýkorovou. A poznala, že i parta holek to může s muzikou myslet vážně a zároveň spolu tolik let vydržet. Když jsem začínala ve svých prvních kapelách, strašně jsem si přála někdy hrát v kapele, která bude mít ambice nějak prorazit s vlastními songy. A ani teď to není úplně jednoduché, protože přeci jen hrajeme tvrdší muziku a ne spotřební pop a texty máme v angličtině. Což nám sice na jednu stranu dost lidí vyčítá, na druhou stranu nám to ale rozšířilo fanouškovskou základnu i mimo ČR a také umožnilo jezdit hrát za hranice.

To mě zajímá, kam jezdíte?

Nejčastěji jsme jezdily hrát do klubů do Holandska. V únoru 2018 jsme vyrazily na desetidenní tour po Evropě. Přiletěly jsme do Skotska, kde na nás čekala naše dodávka s nástroji a aparáty, kterou tam přijel náš řidič a merchař v jednom. Odtamtud jsme již dodávkou pokračovali přes Anglii, Holandsko a Německo zpět domů. Vynikající bylo, že i když jsme takto v pěti lidech strávili spolu v podstatě deset dní nonstop, nepřišla ani jednou ponorka. Jinak máme za sebou koncerty například s Girlschool, Loudness, Blazem Bayleym, Vinny Appicem, Třemi Sestrami, Gaia Mesiah, Debustrolem... Jako hosté jsme odehrály tour s Horkýže Slíže, Trautenberkem a Arakainama. Z významných festivalů bych ráda vyzdvihla účinkování na třech ročnících Českých hradů (což byly neuvěřitelné zážitky), dále na hlavní stage Masters of Rock, kde se mi zase splnil sen, že jsem se osobně seznámila s jednou ze svých nejoblíbenějších kapel – Gotthard a jejich bubeník odehrál koncert na můj bubínek. Dále chci jmenovat festivaly Natruc, Rockfest Dačice, Rock of Sadská a Loučení s létem v Hořicích.The Agony. Foto archiv The Agony

Zaznamenal jsem též několik úspěšných crowdfundingových kampaní…

Ano, máme strašné štěstí na fanoušky a tímto jim chci znovu poděkovat. Díky nim jsme natočily a vydaly nejdříve první CD Dirty&Dangerous (ve studiu Hostivař), o dva roky později CD 689 (v Sonu ve studiu 2) a minulý rok v květnu se nám splnil sen a mohly jsme natočit EP Eclectic ve Studiu SONO Records s legendárním Milanem Cimfem. Díky vybraným penězům jsme v srpnu vyrobili s režisérem Radimem Věžníkem ještě videoklip na úvodní píseň Say Hey. Na první dvě CD jsme vybíraly rozděleně vždy u nás na Startovači a zároveň na zahraničním PledgeMusic a na poslední EP na HitHitu. Také jsme pak posílaly CD nejen po Evropě, ale třeba i do Ameriky a do Japonska.

No skvělé, budu The Agony držet palce. Když jsme tenhle rozhovor připravovali, mluvila jsi i o jiných kapelách, ve kterých hraješ. Jaké to jsou?

Kromě The Agony pravidelně hraju s Brokama Františka Kanečka a s Cover Bandem Jaromíra Adamce, kde se střídám se skvělými bubeníky, s Honzou Červenkou a Lubošem Pavlíkem. A dva roky hraju se svým přítelem v kapele Alfik&KruppEssen. Zároveň s námi někdy vystupuje zpěvačka Ajrín Zlámalová. K tomu jezdím hrát záskoky na plesy a podobné akce s několika dalšími kapelami, když je čas.

Jestli se nepletu, v civilním životě jsi paní učitelka na ZŠ. Jak se to spolu snoubí – rockové víkendy za bicími a v týdnu autorita před tabulí? Fandí ti děti a rodiče? Chodí na koncerty?

Kdyby jen rockové víkendy, někdy i všední dny! Naštěstí neučím každý den hned o rána, takže prostor na odpočinek i v týdnu je. Mám půl úvazku učení hudební výchovy a půl úvazku v družině. Občas dětem ve škole nějaké naše video pustím, ale všimla jsem si, že se to spíš líbí těm mladším, ti starší většinou poslouchají úplně jinou muziku a tohle je nějak nebere. Nebo třeba jen chvíli pro zajímavost. Je ale pravda, že děti z prvního stupně za mnou sem tam přijdou a hlásí, že si mě s rodiči našli na YouTube a že ví, že jsem Kajda! Párkrát se mi stalo, že za mnou přišel někdo ze žáků nebo z rodičů s tím, že byli třeba na Českých hradech a viděli mě tam hrát s kapelou. Jednou jsme s holkama hrály na akci, kterou pořádala firma, ve které v té době pracovala naše zpěvačka a já tam potkala jednu svou žačku z osmé třídy s rodinou, protože její táta byl jedním ze šéfů. Ale mám v práci výborné kolegy a kolegyně, kteří na naše koncerty chodí a fandí nám.The Agony. Foto Tomáš Šnírer

Protože jsme magazín hlavně pro muzikanty, zajímá mě tvůj gear. Na co hraje Kajda?

Přes mé první bubny Amati a následně Yamahy DP jsem se dostala k bicím Mapex, u kterých jsem zakotvila. Momentálně vlastním tři akustické soupravy. Jako „hlavní“ bubny používám Mapex Orion Coffee Burst v konfiguraci BD 22“, SD 14“, TT 10“, 12“ a 14“. Krásné hutné bubny s hrozně těžkým kopákem, který mi zničil už tři obaly na něj! Dále vlastním tmavě červené Mapex Meridian Birch ve stejné konfiguraci (jen mají kotel na nožičkách a ne zavěšený). A naposledy jsem si koupila před dvěma lety do menších prostor Mapex Mars Driftwood 18“, 14“, 10“, 14“. Bubny nejčastěji osazuji blánami Remo Emperor, někdy čirými, někdy pískovanými. Na kopáky a bubínky zkouším průběžně různé značky a typy blan. Víc souprav se mi hodí, protože mám dvě zkušebny v Praze a jednu doma. Nesmím ještě zapomenout na elektronické bubny Medeli DD506, které jsem si spíš postavila na ozdobu, než na hraní (ale kdysi docela posloužily na takové to panelákové doplňkové cvičení, když jsem nemohla do zkušebny). Činely používám nejraději rozměrově hh 14“, crashe 16“ a 18“, ride 20“, splash 10“ a china 18“. Hraji na Paiste 2002 a k nim mám Paiste PST7 a různé Anatoliany. Za hickorové 5B paličky s vlastním logem děkuji Tomášovi Havlínovi z firmy Balbex. A abych nezapomněla na dvoušlapku – k Yamaze DFP 9500C jsem si ještě pořídila Pearl Eliminator Redline.

Doba je dnes zlá a kultuře moc nepřeje, nicméně pojďme to zakončit optimisticky. Chystáš nebo chystáte něco s The Agony? Máme se na co těšit?

Jak jsem již zmínila, v květnu jsme natočily s The Agony EP Eclectic, které jsme ještě v září stihly pokřtít. Poté už bohužel nebyla možnost ho na koncertech propagovat. Na léto máme naplánované koncerty, ale kdo ví, jak to bude a které festivaly se zase budou muset přesunout nebo zrušit. Ale věřím tomu, že alespoň na nějakých menších akcích půjde hrát. A s kapelou Alfik&KruppEssen chceme konečně natočit nějaký materiál, nejspíš taky ve formě EP. No a já pevně doufám, že se mi splní ještě jeden sen, který mi na podzim zařízl covid. Dostala jsem možnost bubnovat v legendárním představení Kytice v divadle Semafor, už jsem byla napsaná i v rozpisu představení, ale…Snad se po prázdninách otevřou opět divadla a všechno dobře dopadne. A hlavně se bude moci konečně hrát, už je to všechno strašně dlouhý...

Kolínský big band, foto: archiv MKB

 

Tagy Hovory po zkoušce The Agony Martina Kajda Balcarová
Narodil jsem se v Praze. Bicí jsem vždy miloval. Vystudoval jsem ZUŠ obor bicí nástroje a posléze konzervatoř v Praze, ve třídě legendárního prof. Miloše Veselého. Věnuji se výuce bicích na ZUŠ Vadima Petrova Spořilov a ZUŠ Šimáčkova. Též učím soukromě. Pro Kytary.cz jsem nato...
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY