Přejít k hlavnímu obsahu
Od ostatních se kytary Red Bird už na první pohled liší. Jejich tvůrci jsou srdcaři, kteří na své nástroje poskytují doživotní záruku. | Foto: archiv Red Bird Instruments
Od ostatních se kytary Red Bird už na první pohled liší. Jejich tvůrci jsou srdcaři, kteří na své nástroje poskytují doživotní záruku. | Foto: archiv Red Bird Instruments
Ondřej Bezr - Po, 10.01.2022 - 08:00

Red Bird Instruments: Výroba kytar je náš životní styl

Jan Fic a Lucie Přichystalová dohromady tvoří firmu Red Bird Instruments, z jejíž dílny v Rybníkách na Znojemsku vychází jedna zajímavější kytara než druhá. Mluví se o nich – o samotných kytarách i jejich tvůrcích – stále pochvalnějším hlasem, a vzhledem ke kvalitě práce, invenci vložené do vývoje vlastních modelů nástrojů i ke specifickému, výrazně osobnímu přístupu k zákazníkům se jim na české kytarářské scéně podařilo získat vysloveně kultovní pozici .

Vypadá to, že na co sáhnou, to se jim daří. Jan Fic (1990) je vynikající písničkář vycházející z blues, který má na kontě dvě alba Město (2018) a Potom (2020). Nadšeně o něm mluví nejen posluchači, k nimž se jeho hudba dostala, ale jednohlasně pozitivně jej hodnotí i recenzenti. Má talent i pro psané slovo a vcítění se do duší svých kolegů, což prezentuje prostřednictvím velmi osobitých a empatických rozhovorů, které publikuje v kulturním magazínu UNI. Lucie Přichystalová (1993) zase patří mezi nejpozoruhodnější nová jména české koncertní fotografie. Na její snímky můžete narazit v kulturních periodikách, ale i v dalším tisku a v prezentacích zejména (ale nejen) brněnských hudebníků a kapel. Tentokrát ovšem bude řeč o tom, co mají Jan a Lucie společného.

 

Honzo, občas na koncertech hráváš na kytaru, která se pozná podle nápisu „Leda hovno“. Vždycky zdůrazňuješ, že je to první kytara, kterou jsi postavil. Je to pravda, nebo jen nějaký reklamní trik?

JAN: Jak se to vezme. Je to asi moje první skutečně funkční kytara, na kterou se dá dodnes hrát. Předtím jsem dělal různé pokusy. Když mi bylo třináct, čtrnáct, vyrobil jsem flying V. Zdálo se mi, že to je jednoduchý tvar, že stačí rozříznout fošnu napůl a přeložit, ale to nikdy nefungovalo, protože jsem například netušil nic o výztuze krku a podobně.

Kytara „Leda hovno“, kterou má Honza Fic rád „jako svýho postiženýho bráchu“ | Foto: archiv Red Bird Instruments

Tu první funkční jsi tedy postavil v kolika letech?

JAN: Já myslím, že až tak ve dvaadvaceti. Předtím jsem dělal jen cigar box kytary a k elektrické kytaře jsem se vrátil až takhle pozdě. Tu „Leda hovno“ jsem mimochodem postavil ze staré manželské postele, kterou jsem měl se svou tehdejší manželkou. Občas jsem na koncertech vtipkoval, že „stará postel byla už trochu rozmrdaná“...

Vraťme se k těm tvým třinácti. Rozumím tomu, že kluka v tom věku kytara baví, zvlášť když zjistí, že je na ni schopen něco zahrát. Ale 99,9 procent těch kluků si kytaru koupí. Co tebe vedlo k tomu, že sis ji chtěl vyrobit? Nějaké puzení?

JAN: Ne, asi spíš chudoba... Pocházím z poměrně chudé rodiny a s kámošem jsme začali hrát na kytary. On dostal starou Cremonu od svého staršího bráchy, já si z brigády za tři sta korun koupil nějakou bulharskou akustiku. Ale protože jsme byli velcí fanoušci Kabátu, chtěli jsme elektrické kytary, na které jsme neměli prachy. A řekli jsme si, že to přece nemůže být tak těžké vyrobit, když je to nějaké prkýnko a na něm jsou přidělané struny. Takhle to začalo.

Honza Fic ve své dílně | Foto: archiv Red Bird Instruments

Kdy tě napadlo, že bys mohl kytary stavět nejen pro sebe, ale i pro někoho dalšího?

JAN: To byl strašně dlouhý vývoj. Ale naprosto přirozený. Nepočítám ty úplně první pokusy. Když jsem začal laborovat s cigar box kytarami, vyrobil jsem jich třeba pět, chtěl jsem vyrábět další, ale zároveň jsem nevěděl, co s těmi starými. A tak jsem dal inzerát, že je za něco vyměním nebo prodám za drobný peníz. A začali se ozývat lidi. Někdo chtěl cigar box kytaru, pak někdo cigar box ukulele, a další a další věci, až jsem se dostal k normálním elektrickým kytarám. Za to, že to teď dělám profesionálně, může moje přítelkyně Majina, která mě přinutila odejít z práce a začít se tomu věnovat naplno. Abych se v té práci nezabil...

Cigar box kytary jsi začal vyrábět ještě před jejich renesancí, dnes se skoro dá říct módou. Jak jsi na ně přišel?

JAN: To byl zhruba rok 2003 nebo 2004. Chodil jsem na lekce elektrické kytary k chlápkovi, který poslouchal blues. Začal jsem se tou muzikou prokousávat a zjistil jsem, že k ní patří i jiné nástroje než normální kytary. Ty se ale nedaly sehnat. Bylo to ještě před jejich boomem, navíc na vesnici na jižní Moravě, kde jediný internet byl ve vedlejším městě v knihovně. Takže nebylo moc pramenů, jak zjišťovat, co a jak. Měl jsem jen pár obrázků, ze kterých jsem vycházel, a metodou pokus-omyl je vyráběl.

Deadman | Foto: archiv Red Bird Instruments

Jak ses učil vyrábět elektrické kytary?

JAN: Tak sofistikovaně jako třeba Peter Jurkovič, který začal tím, že si půjčil drahého stratocastera a nechal si ho prosvítit rentgenem, jsem na to rozhodně nešel. Prostě mi rukama prošla spousta nástrojů, většinou nějaké staré Jolany, které jsem rozebral na hadry, do posledního šroubku a poslední cívečky, dokola jsem je předělával, až jsem je úplně zničil. Ale hodně mě naučily i ty cigar boxy, tam si osvojíš základní principy. Třeba že struny mají tah, který ti může prohnout krk, že když uděláš blbě drážky v nulťáku, bude ti to drnčet, nebo že když uděláš špatně pražce, nebude ti to intonovat.

Vzpomeneš si na první kytaru, na kterou jsi byl opravdu pyšný?

JAN: To se mění v čase. Když jsem udělal kytaru „Leda hovno“, byl jsem na ni pyšný, ale když se na ni dneska podívám, řeknu si, že je to fakt peklo, mám ji rád „jako svýho postiženýho bráchu...“ A pořád se to posouvá. Někdy dostanu na servis kytaru, kterou jsem vyrobil před třemi lety, řeknu si, že je docela pěkná, ale dneska už bych ji udělal úplně jinak.

Takže se to pořád učíš...

JAN: Jasně. Každý se pořád něco učíme. Jak říká James Hetfield z Metalliky: „Když seš sám se sebou spokojenej, znamená to, že seš v prdeli.“

Nedělá ti problém prodávat kytary? Nemáš jako muzikant potřebu si je všechny nechat?

JAN: Ne. Spíš potřebuju ty prachy, protože mě to živí.

V dílně | Foto: archiv Red Bird Instruments

Jak ses dostala k výrobě kytar ty, Lucie?

LUCIE: Mě to k nim táhne celý život, už od dětství, prolíná se mi to úplně vším, včetně všech vztahů. Honzovi jsem nejdřív pomáhala s propagací, pak jsem za ním párkrát vyjela do dílny, protože mě zajímalo, jak kytara vzniká. Miluju ji nejen jako hudební nástroj, ale i jako estetickou věc. Postupně jsem se zkoušela zapojit a začalo mě to bavit. Když už na kytaru neumím pořádně hrát, rozhodla jsem se, že je aspoň budu vyrábět.

Dá se nějak popsat tvůj kytarový estetický ideál?

LUCIE: Ten asi nemám. Buď ta kytara vizuálně funguje nebo ne.

Řemeslné schopnosti ti předává Honza, nebo ses v oboru vzdělávala ještě někde jinde?

LUCIE: Honza mi samozřejmě předává postupy, radí mi ve věcech, na které bych sama přicházela měsíc, takže se to naučím rychleji. Ale nějaký předpoklad pro manuální zručnost asi mít musím...

JetFly | Foto: archiv Red Bird Instruments

To, že Lucie začala pracovat pro Red Bird, vzniklo proto, že jsi měl tolik zakázek, že jsi potřeboval posilu?

JAN: Já jsem vždycky bojoval s časem. Zakázek jsem měl tak akorát, abych vyšel, ale zároveň jsem měl přetlak věcí, které jsem musel dělat, aby se to někam posouvalo, třeba aby se vymýšlely nové modely. Za druhé je kolem firmy kromě výroby strašně moc další práce. Kterou často buď neumím, nebo na ni nemám kapacity. A tak jsem potřeboval pomoc. Proto mi Lucie napřed pomohla s webovkami, se kterými jsem bojoval snad pět let. Ona je udělala asi za čtrnáct dní a jsou perfektní. Nebo fotky, což byla taky moje slabá stránka. A tím, že mi začala pomáhat časem i v dílně, zjistili jsme, že to prostě funguje. A že díky téhle spolupráci Red Bird někam postupuje.

Zájemci o kytary obvykle chtějí klasické tvary  stratocastery, telecastery a podobně. Vy ale vymýšlíte vlastní modely. Kdy nastal tenhle zlom?

JAN: Já nikdy nechtěl dělat kopie, žádné konvenční nástroje. Vždyť když někdo chce nablýskaného telecastera cherry red, ať jde do krámu a koupí si ho. Já mám rád ulítlé věci, netypické, originální. A hlavně jsem chtěl mít vždycky svobodu. Na začátku mě strašně svazovala představa, že si někdo objedná telecastera, já ho vyrobím, a on mi řekne, že telecaster od Fendera má jackovou misku o tři milimetry jinde. A hodí mi to na hlavu. Takže mě tohle už moc nezajímá.

Věděl jsem, že to budu mít těžší  a taky že jsem měl a vlastně pořád trochu mám. To se týká nejen tvarů, ale i materiálů. Netvářím se jako strašná myslivna, co objevuje Ameriku, ale asi opravdu jako jeden z prvních u nás jsem začal používat recyklovaná dřeva. Ve světě je to trend už dlouhá léta, a já tady pořád musím někomu vysvětlovat, proč to tak je. Ale stojí mi to za to, protože nemusím dělat ta nablýskaná telata v hladkém polyuretanovém laku.

Detail JetFly | Foto: archiv Red Bird Instruments

A proč to tedy tak je?

JAN: Je v tom jednak ekologický rozměr. Všude se válejí hromady starého kvalitního dřeva například ze starých staveb, které většinou končí na skládce nebo ve spalovně. Proč tedy brát nové dřevo ze stromu, který kvůli tomu musí zemřít, čekat několik let, než to dřevo bude použitelné nebo ho sušit v mikrovlnných sušičkách, když mohu vzít dřevo, které je tu strašně dlouho a je vlastně kvalitnější. A druhý důvod je, že staré dřevo, na které někde X desítek až stovek let působí povětrnostní vlivy, je mnohem vyzrálejší a stabilnější. To, co v něm popraskat mělo, už dávno popraskané je, co se mělo zkroutit, to zkroucené je. Není v něm žádná tenze, žádná buněčná vlhkost. Je tím pádem i lehčí a lépe rezonuje.

Navíc je v něm často i zajímavý příběh...

JAN: Samozřejmě. A ten pro člověka, který si nechá ručně postavit kytaru, většinou znamená hodně.

Když seženete zajímavé dřevo, je hned jasné, co se z něj bude stavět?

LUCIE: Některé věci jsou na objednávku. Někdo si přinese trám z chalupy po tatínkovi a chce z něj kytaru, tam je to jasné. A když dostaneme nějaké dřevo na sklad a přijde objednávka, podíváme se a zjistíme, které se na tu konkrétní kytaru nejvíc hodí.

Takže to dřevo si „samo řekne“, k čemu má být určeno?

JAN: Ono to zní trochu „ezo“, ale opravdu to tak je. Prostě stojíš v dílně, máš v hlavě kytaru, kterou chceš vyrobit, uvidíš nějaké dřevo, a najednou zjistíš, že to je ono. A funguje to i naopak. Prochází ti rukama dřevo, u kterého si hned řekneš, že by z něj byla perfektní ta a ta konkrétní kytara.

Tvoje doména, Lucie, jsou hodně netypické barvy nebo jejich kombinace. Jak to vlastně s barevností nástrojů v Red Birdu je? Určují si ji zákazníci přesně, nebo to nechávají na vás?

LUCIE: Drtivá většina zakázek je s konkrétní barvou. Ale pak jsou kousky, které vyrábíme navíc, takzvaně na sklad, a tam mám úplně volnou ruku. To jsou barvy, ve kterých se vyřádím a nikdo mě nelimituje zadáním.

JAN: A pak jsou zákazníci, které mám úplně nejradši. Ti přijdou a řeknou svoji hrubou představu, třeba že chtějí náš model Gemini, na něj snímače P90, a pak řeknou: „A zbytek nechám na vás, protože tomu rozumíte líp než já.“

Gemini | Foto: archiv Red Bird Instruments

Dá se nějak popsat, jaké typy barev tě zajímají, Lucie?

LUCIE: Baví mě barvy, které používaly automobilky v minulém století. A pak taky neobvyklé barevné kombinace.

Honzo, už jsi zmínil jeden z modelů Red Bird. Jak postupně vznikaly?

JAN: Úplně první byl Poison Bird, který ze začátku vypadal trochu jinak než dnes. Kousky z původní řady má třeba Honza Homola, Martin Kyšperský nebo Jakub König. A je to vlastně i ta moje úplně první „Leda hovno“. Tahle kytara měla nahradit moji spalující touhu po Danelectru, které tehdy nebylo u nás k sehnání. Šlo mi hlavně o dutou konstrukci s horní a spodní deskou z masonitu. Druhá věc byla, že mám rád offsetové kytary, kde osy břicha, pasu a rohů kytary nejsou kolmé k ose kytary, a snažím se kombinovat vintage designy s moderní ergonomií. Siluetu té kytary jsem si dlouho čmáral do sešitu, až jsem se dopracoval k současnému výsledku. Má masivní vyfrézovanou kostru, na ní je vrchní a spodní deska, takže je to vlastně pololubovka, ale je velká jako normální elektrická kytara. Další model byla Gemini, což je vlastně stejný tvar, akorát v masivu. Gemini se jmenuje proto, že to je blíženec Poison Birda.

Vloni jste představili hned tři nové typy.

JAN: Máme Ffastbacka, to je pololubovka s velkým tělem – řekněme poněkud netypická kombinace Fenderu Starcasteru a Novo Miris. Má frézované tělo, to znamená, že je z masivu jako normální elektrika, ale má vyfrézované dutiny v křídlech a v břiše, a na to je nalepená horní deska, která je plochá, ne klenutá. Krk je šroubovaný s jednostrannou hlavou, jako mívá Fender. Na tomhle modelu jsme spolupracovali s Milošem Francem, což je takový člen naší „redbirdí rodiny“, který přinesl spoustu konstrukčních i designových prvků už do Gemini.

Druhý loňský model je JetFly, což je taková variace na Gibson Firebird Non-Reversed, ale je tam dost modernějších prvků, ať už v ergonomii nebo designu. Na tom jsme spolupracovali s Erikem Howellem, dalším členem „redbirdí rodiny“.

A třetí model z loňského roku je lapsteel kytara. Na tu jsem obzvlášť hrdý, protože o lapsteely jsem se pokoušel už v těch prvotních fázích, kdy jsem dělal cigar box kytary. Vždycky mě to moc lákalo, ale jsem rád, že mě okolnosti nikdy nepustily k tomu, abych je začal vyrábět dřív než teď. Protože teď se v tom zúročily všechny dosavadní zkušenosti a ten nástroj je krásný. Zrovna dneska si ho objednal další člověk, z čehož mám obrovskou radost.

Když vymyslíte nový typ kytary, máte představu, pro jaký typ hudby by byl ideální?

JAN: To funguje spíš podprahově. Na Ffastbacka asi nebude hrát metalista...

Takže kdyby přišel metalista a objednal si Ffastbacka, pokusili byste se mu to rozmluvit?

LUCIE: Ne, namalovali bychom mu na něj lebky...

JAN: Ale to se vážně občas děje. Někdy je z toho zvláštní crossover. Jednou chtěl chlapík barytonového jazzmastera, pak z něj vylezlo, že hraje nějaký druh metalu, takže jsme vymysleli takového barytonového multiscalového jazzmastera s průchozím krkem. Měl výrazný reflexně žlutý lak přes klasický sunburst, celé to bylo omlácené, takže ten sunburst přes reflexně žlutý lak prosvítal... to bylo docela dobré. A jednou z takové podobné situace vyvstal pěkný model kytary, který máme pořád v nabídce, jmenuje se Nova7, je to vlastně sedmistrunný telecaster s průchozím krkem, jehož ergonomie je postavená pro jemňoučké progressive rockové hraní.

Zmínil jsi „omlácenou“ kytaru. To je další věc typická pro Red Bird – hodně se realizujete relic povrchovými úpravami. Na ty jsou radikálně odlišné názory. Jedni to mají rádi, druzí tím opovrhují jako podvodem.

Jan: Tím, že používáme takřka výhradně tenké nitrocelulózové laky bez polyesterových základů, jsou povrchy strašně tenoučké a křehoučké, takže rychle slezou dolů – jsou stejné jako na fenderech z 50. let, ty už dneska prakticky žádný lak nemají. Dennis Fano (už jsem zmínil jeho značku Novo Guitars) dělá totéž co my – používá recyklovaná dřeva, hlavně borovice, a tenký nitrocelulózový lak. Jeho kytary začínají na čtyřech tisících dolarů. A člověk si může zvolit pouze, jestli bude mít míň nebo víc omlácenou. A Dennis k tomu jednou říkal: „Ze začátku za mnou chodili lidi, kteří říkali, že mají kytaru za čtyři tisíce a bojí se na ni hrát, že ji hned otlučou. Tak jim je teď otloukám rovnou a není co řešit.“ Ale pro mě je to i způsob kreativního vyžití, protože udělat relic tak, aby to skutečně vypadalo jako staré, je docela věda složená z různých technologických postupů. Je to zdlouhavé a je to pracné, ale nacházím v tom i velkou krásu a charisma, když se to povede.

Jedna z omlácených kytar Red Birg Instrument | Foto: archiv Red Bird Instruments

Lucie, není ti vlastně líto, když vymyslíš pro kytaru nějakou úžasnou barvu, že ji zase hned musíš oloupat?

LUCIE: Když jsem začala chodit do dílny, žasla jsem, jakou Honza zase vyrobil krásnou kytaru, ale on ji vzal, vynesl ven před garáž a praštil s ní o zem do štěrku. A já nad tím stála a chtělo se mi brečet... Ale teď s odstupem času už taky upřednostňuju relic, i když nemusí být úplně těžký. Rozhodně mi připadá mnohem přirozenější, když někdo hraje na kytaru, která nevypadá jak z umělé hmoty.

Prošla jsi obdobím, kdy jsi pro Red Bird dělala propagaci, a do jisté míry se o ni staráš dodnes. Troufla by sis odhadnout, čím firma a její produkce na zákazníky nejvíc působí?

LUCIE: Hlavní jsou dvě věci. Za prvé je to něco úplně jiného, než běžně potkáš, když přijdeš na koncert. Vidíš redbirdí kytaru, ta se od všech ostatních liší, a začneš se zajímat, o co jde. A za druhé, kolem Red Birdu je celá poměrně rozsáhlá a skvělá komunita. Honza má ke všem osobní přístup, v deset večer je ochoten hodinu s někým mluvit po telefonu o kytarách. A tohle si lidi mezi sebou řeknou.

Detail kytary Gemini | Foto: archiv Red Bird Instruments

Máte v současné době přímo v dílně nějak rozdělené role? Ve smyslu – Honza dělá těla, Lucie krky a podobně.

JAN: V současné době fungujeme téměř jako rovnocenné poloviny. To „téměř“ říkám proto, že se zákazníky během objednávání komunikuju hlavně já, protože si drze myslím, že pořád těmi zkušenostmi dokážu nabídnout širší paletu nebo lépe zacílit věci, které by se zákazníkovi mohly hodit. Takže tohle dělám já – až na případy, kdy si zákazník vysloveně vyžádá kompletní práci od Lucie. Ale jinak je to spravedlivě rozděleno: některé kytary dělám celé já, některé Lucie, některé děláme napůl, přičemž nemáme rozdělené konkrétní části, kterým se budeme věnovat. Ale výhradně Lucie dělá fotky a web, protože to já neumím.

Jak dlouhou máte v současné době výrobní lhůtu mezi objednáním a odevzdáním hotového nástroje?

JAN: To držíme zhruba na třech měsících. Samozřejmě od finálního uzavření objednávky, protože u některých zákazníků trvá i několik měsíců, než se ustálí definitivní varianta.

Stává se, že si zákazník objedná nástroj, který pak nepřevezme nebo si v průběhu stavby radikálně rozmyslí specifikace?

JAN: Už se to stává míň než dřív. Jednou si třeba pán v nějakém manickém záchvatu naobjednal spoustu věcí, zaplatil zálohu, ale pak zjistil, že si to nemůže dovolit. A už se taky stalo, že jsme dlouho a detailně jednali o vysoce nadstandardních specifikacích, a když jsem zákazníkovi spočítal jejich cenu, řekl, že na to nemá. To je mi pak vždycky líto času. Ale těžko můžu po potenciálním zákazníkovi předtím, než se s ním začnu bavit, požadovat výpis z účtu…

V dílně | Foto: archiv Red Bird Instruments

Na kytary Red Bird poskytuje doživotní záruku, že? Je bezplatná? Jsou nějaké limity, na co se už nevztahuje?

Jan: Je to doživotní záruka do konce mého života. Vztahuje se na výrobní vady, takže když se ti třeba zkroutí krk nebo přestane zničehonic hrát snímač, opravím to. Ale ať to nazveme doživotní zárukou nebo jakýmkoliv jiným pojmem ze světa marketingu, nejde o nic jiného, než že mi čest nedovolí se na takového člověka vyprdnout.

Co cítíte, když vidíte redbirdí kytaru v akci na pódiu?

LUCIE: Je to velká radost. Jak z toho, že ty kytary lidi baví, tak i z toho, že můžu být součástí jejich výroby.

JAN: Já vždycky brečím dojetím. To si nedělám legraci, já jsem dojímavej člověk...

To jsi musel probrečet teď promítaný film Marťanské lodě, ve kterém díky Martinovi Kyšperskému hraje tvůj Poison Bird jednu z hlavních rolí...

JAN: Já ten film zatím neviděl. Ale dostal jsem fotky od spousty lidí, kteří ho viděli, a psali mi o tom. Takže jsem si to taky obrečel... Pro mě je to opravdu velký pocit zadostiučinění za všechnu námahu a za čas, co jsem do toho vložil. A velká radost z toho, že ty kytary opravdu žijí. A že žije i komunita kolem značky. Ale Martinovi jsem to nikdy neřekl. Ještě by byl nafoukaný...

Logo Red Bird na kytaře | Foto: archiv Red Bird Instruments

Jaké máte vize do budoucna? Dovedete si například představit, že by vám do dílny přibyl někdo další?

LUCIE: Ono by to muselo asi nějak vyplynout samo, jako to bylo u mě. Určitě by v případě Red Birdu nešlo vypsat výběrko.

JAN: My máme výhodu, že nemusíme například rychle vykrýt aktuální poptávku po padesáti kytarách pro Kytary.cz. Fungujeme hodně na osobních vazbách, Red Bird není práce, kam v osm přijdeš a ve čtyři odejdeš. Je to velká součást našich životů, životní styl. Je to pořád startup, do kterého musíš věnovat spoustu energie a času, pořád se to vlastně rozbíhá. Na fulltime to dělám šestým rokem, ale pořád to beru tak, že začínám.

Jaké vidíte největší cíle do blízké budoucnosti?

LUCIE: Chtěli bychom se více dostat do zahraničí. Občas přijde nějaká objednávka z ciziny, a to je vždycky velká radost. Protože když tě osloví někdo třeba z Ameriky, kde je takových firem milión, znamená to, že jsi ho opravdu musel zaujmout.

JAN: A taky se musíme naučit pracovat s novými stroji, protože na konci minulého roku jsme udělali celkem zásadní modernizaci dílny. Vymýšlíme stále nové postupy a učíme se je realizovat.

Tagy Red Bird Instruments Jan Fic Lucie Přichystalová výroba hudebních nástrojů výroba kytar

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.

Foto: František Vlček, Lidové noviny
Redaktor Lidových novin, šéfredaktor kulturního magazínu UNI a dlouholetý dramaturg Blues Alive.
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY