Martin Pešek (Rádio Dixie): Country si komunisti nechali na potom, rockeři jim záviděli

Proč jsou rock a country v českých končinách od sebe tak vzdálené? Co radí kapelám ředitel a majitel jednoho z nejposlouchanějších internetových hudebních rádií Martin Pešek, aby je zařadil do svého vysílání? Online stanice Rádia Dixie poskytuje milovníkům country, folku i bigbítu krom funkce rádia i další formy vyžití. Díky článkům o staré dobré Americe, střelných zbraních i historických vlakových soupravách si získala desítky tisíc čtenářů magazínu měsíčně. Aktuálně pořádá koncertní sérii Dixie on the road. 

Martine, jaký je tvůj vztah k hudbě? Hraješ sám na něco?

No, já jsem takovej potulnej šumař. Na kytaru u ohně nebo v hospodě. Já jsem osobně vyrůstal na Greenhornech a na americký country, kterou táta nakupoval a až pak v osmdesátejch letech jsem se dostal k bigbítu přes Dire Straits a ZZ Top. Nikdy jsem ale neprošel tou fází, že bych poslouchal Deep Purple nebo Led Zeppelin. Z toho je hotovej náš hudební dramaturg, rocker tělem i duší. Já jsem vyloženě od country a dramaturg spíš bigbíťák a právě to nám vychází jako funkční mix. Snažíme se naučit kotlíkáře poslouchat bigbít a rockery nezvracet při slově country. V Čechách jsou od dob komunismu tyhle dvě komunity rozdělený. A mám pocit, že se to už nikdy zpátky úplně nesmíchalo. Přitom v US šly ty žánry ruku v ruce. Ale nám se to, troufám si říct, dost daří. Dneska se dá říct, že tak jak hrajem my nehraje žádný americký rádio, protože my tam mícháme věci, který by Američani do sebe nikdy nesmotali. Ten trh je tam ohromnej a ty stanice se víc žánrově vyhraňujou. My děláme takový spíš průřez naším pohledem na Ameriku a americkou muziku, ale očima Evropana.

Rádio Dixie ale není jen rádiovou stanicí, že ne?

Dixie je spíš platforma. Kromě rádia je to i webovej magazín a jelikož psát jen o muzice je málo, snažíme se tam mít i články o lifestylu, historii, zbraních, auťácích, motorkách a tak podobně. Nás zajímá spíš ta Amerika toho Jihu a venkova. Redneck, prostě po vidlácku. Ta, co už začíná trochu mizet. Ty základní rokama prověřený hodnoty, pod který by se každej normální člověk podepsal i tady. Svoboda ve smyslu ať si každej dělá co chce, ať neomezuje ostatní a postará se o sebe, svou rodinu a nejbližší. Taky právo na zbraň a právo říkat si, co si myslim a nezakazovat ostatním názory. Trošičku něco takovýho najdeš v Reflexu, něco trochu intelektuálněji pojatýho najdeš v Echo24, ale jinak je to pole neoraný, tak jsme si to obsadili. Co se týče rádia, tak aktuálně mícháme z nějakých 3-4 tisíc tracků, kam si sahá program a v tom playlistu průběžně každej měsíc 200 věcí obměňujeme. Tu selekci dělá živej člověk, klasicky na ucho. Cílem bylo vytvořit program muziky na chvíle, když přijdeš utahanej z práce, stavíš se ve svym oblíbenym báru na panáka nebo jsi za volantem na nějaký dlouhý štrece. Samozřejmě to neni jen country nebo jižanskej rock. Ve speciálech saháme do hlubin žánrů jako americana, rockenroll, rockabilly až po takový ty pankáče, co na ulici hrajou na banjo a na housle bez zesilovačů, aby mohli zdrhat před policajtama, co je honěj kvůli dealování fetu. Snažíme se tam tu šíři tý americký muziky mezi country a beatem pojmout celou. 

Jak podle tebe vznikla ta dělící čára mezi bigbítem a country za minulého režimu?

Podle mě je to tím, že v US oba ty žánry vyrůstaly z podobných kořenů a tady se nenašel nikdo, kdo by dokázal dát dohromady kapelu, která by oslovila obě ty křídla. Bohužel taky v tý době, myslím tím začátek sedmdesátejch let, už komunisti začali ty rockery dusit. Šli první pod sekeru. Kapely se nesměli mít anglický názvy, nikdo nesměl mít dlouhý vlasy a když měl, tak nenašel práci, tak se živil různejma sračkama. Country si komunisti nechali na potom a rockeři jim to trochu záviděli. Navíc ta česká country s výjimkou těch Greenhornů hrozně padala na prdel, takže to bylo pod rockerskou úroveň. Těch pár, co ty žánry trochu propojili, byli asi Hejma nebo Ivan Hlas, tahleta hanspaulská scéna. V těch kapelách se prostě nemíchali lidi z rockovýho a country světa. Dejme tomu Kalandra, Marsyas určitě, lidi jako Mišík, tam se tak trochu protínalo. Ale nebyla tu taková osobnost, která by to dokázala znova spojit. Ale to je můj osobní názor.

Byl jsi někdy ve Spojených státech?

Výborná otázka. Nebyl. Chtěl jsem xkrát, ale vždycky, když už jsem se chystal, tak do toho něco skočilo. V devadesátých letech, když se tam houfně jezdilo za prací, jsme už i měli letenky, ale nedali nám víza a pak už na to nebyl čas. Přesně vím, co bych tam dělal, kdybych tam teď byl. Strávil bych minimálně půl roku ježděním po muzice, po takových těch řepáckých atrakcích. Mám tam i spoustu kamarádů. Ale ten čas...

Jaké byly tvoje začátky? Co jsi dělal před rádiem?

Patnáct let jsem měl firmu s audio/video prezentační technikou a výukovými systémy pro škol a tak. Měl jsem nakonec i několika desítek zaměstnanců a pak už jsme to měli tak nějak hotový. Už mi to nic nedávalo, bylo to furt dokolečka, prostě jsem měl potřebu dělat něco kreativního a úplně jinýho, víc pro radost. A tak mě napadlo udělat internetový rádio. Takový, který tady ještě není a chybí tady. Někde mezi Country rádiem a Rádiem Beat. S americkou muzikou. Sestavil jsem tým lidí, který to cejtili podobně a už v tom měli nějaký zkušenosti. Postupně se z toho vyvinula tahle platforma rádia, článků, podcastů s e-shopem. Časem jsme zjistili, že přes inzerci cesta nevede a než abychom spouštěli nějaký žebrací kampaně, tak jsme rozjeli vlastní label Dixie Gear – Original Redneck Outfit. Trička, mikiny, čepice a další drobnosti, všechno naše originální designy. Ze zisku eshopu pak financujeme provoz celého Rádia Dixie.

Co bys doporučil kapelám při komunikaci s rádiem? Co je pro tebe důležité, abys to nechal přidat do rotace?

Na tu první dobrou, když ti přijde mail od kapely to musí mít hlavu a patu. Krátký, stručný, jasný. Jsme ty a ty, hrajem to a to, máme za sebou to a to. Odkaz na klip na YouTube. Úplným základem je ten klip. A nemusí to být žádná profi podívaná, klidně to může být záznam ze živáku, ať získám i představu, jak to kapela umí rozbalit naživo. Když mi to pasuje do toho formátu rádia a ta kapela má ale i profesionálně nabrané audio, tak proč ne. Taky je důležitý mít dobře udělaný webový stránky, podle mě ten Facebook nestačí. Web je vizitka trvalejšího a koncentrovanějšího charakteru. Co beru taky jako důležitý, je, aby ta kapela měla někoho zvenčí, manažera. Byť kapela nikoho moc neuživí, ani toho manažera, tak tu kapelu musí prodávat někdo, kdo v tý kapele nehraje. Znám to sám, když mám prezentovat rádio. Je potřeba určitej odstup, což jako muzikant zvládneš těžko.

Co všechno vlastně teď děláš? Jsi přeci jen hodně podnikavý člověk...

Jsem vlastně jediný člen rádia, kdo to má na full-time. Ne že by to vydělávalo nějaký šílený miliony, ale dokážu se tím uživit. Celej ten projekt Radiodixie.cz je takovej pytel blech, dělám šéfredaktora a editora, rozhoduju o tom, kdo a co tam bude psát. Dostat z redaktorů obsah a pak ho ještě zkorekturovat, editovat na ten web zabere dost času. A do toho řeším ten kšeft, kterej to živí, ten e-shop. Navrhuju to oblečení většinou sám, zadávám to grafikům, přidávám na web. Pak tu platformu musím ještě prezentovat, aby to ty lidi poslouchali, četli, kupovali. Online kampaně a tak. Pak taky prodej merche ve stánku na akcích, kde se můžeš potkávat s těma lidma, co tě znaj jen jako hlas nebo písmenka na netu. Do toho doma taky frmol. Moje žena je zdravotní sestra, chodí na směny a cvičíme slepecký psi od štěňat. Takže běhám se psama, což mě aspoň udržuje v normálním režimu. V průměru 12 kiláků denně našlapu a zaplaťpámbů za to. No a občas ty svý nasbíraný zkušenosti zužitkuju i mimo muziku. Občas nějaký weby na zakázku, nějakej copywriting, vesměs pro kámoše a známý, do toho pro jeden zajímavej startup, co se zabývá obnovitelnou energii, dělám něco jako marketingovýho manažera. Ale bohatství jsou hlavně ty spolehlivý a šikovný lidi, který cestou nasbíráš.

Aktuálně děláš další koncertní sérii Dixie on the Road. Kde bude probíhat a koho uvidíme?

Nejbližší koncert ze série budou Livin’ Free 31.července. Honza Holeček se svým dlouholetým spoluhráčem z Energitu, „Gumou“ Kulhánkem zahrajou v teplickým klubu KNAK svůj autorský mix bluesu a gospelu. Pokud se zas všechno nezavře, tak to bude klasickej live koncert, kterej bude zároveň streamovanej online. Z každého koncertu děláme i záznam, který pak vydáváme na CD k zakoupení na Dixie e-shopu.