Kurzweil: stage piana a další klíčové momenty v příběhu slavné značky

Když se řekne Kurzweil, většina muzikantů si vybaví veliké syntezátory schopné mnoha zvuků. Ty také značku v minulosti proslavily, zejména poté, co si je na pódia brali Pink Floyd nebo The Who. Kurzweil ale dokázal využít jednu z největších předností svých syntezátorů – zvuk reálného grand piana – a zabalit je do úsporného, pro živé hraní příjemného formátu stage piana.

Jaký je mezi nimi rozdíl? Syntezátory většinou slouží jako hudební platforma, na které vytváříte v průběhu studiové práce nebo živého hraní bohaté kombinace zvuků. Můžete kombinovat hudební doprovody, zvukové efekty, používat zároveň několik zvuků hudebních nástrojů a tím vytvářet neobvyklé zvukové vrstvy. Hráči, kteří vyhledávají syntezátory, mají vysoké požadavky zejména na počet zvuků a flexibilitu jejich použití. Stage piana se naopak zaměřují na to, aby se zážitek ze hry (pro hráče i posluchače) rovnal hře na reálné křídlo. Důraz je kladen na kladívkovou mechaniku klaviatury, libozvučné tóny různých druhů pian a jejich precizní přenos při živém hraní.

Důležitost takových parametrů jsem zkusila na vlastní kůži, když jsem si pořídila první klávesy a jezdila s nimi na koncerty s kapelou. Klávesy sice byly levnější, ale přenos zvuku na větších pódiích nebyl vůbec kvalitní. Nekvalitní kontakt při silnějších úhozech vyvolával chrastění v zesilovačích a frekvence vyšších tónů se ošklivě tříštily se zvukem bicích. Protože klavír používám ve většině písní, brzy to začal být problém. Zvuk klavíru mohl jít do odposlechu jen částečně, občas jsme ho museli ztlumit docela. To vyvolalo nutnost poohlédnout se po stage pianu, které by byla schopno „utáhnout“ pódiovou zátěž, a zároveň bych jej zvládla i se svým chatrným svalstvem donést z auta na backstage (zatím nemám vlastní bedňáky, přiznávám to rovnou!).

Otec zakladatel a příběh firmy Kurzweil

Pojďme se ještě na chvíli vrátit do historie. Značku Kurzweil Sound Systems založil v roce 1982 společně se Steviem Wonderem a Brucem Cichowlasem (softwarovým developerem) americký vynálezce a futurista Ray Kurzweil. Do té doby se Ray soustředil především na vývoj čtecích zařízení pro nevidomé. Stevie Wonder si během jejich spolupráce postěžoval, že zvuky syntezátorů vůbec neodpovídají zvukům hudebních nástrojů, které mají znázorňovat – a tak vznikl nápad vyvinout syntezátory, jejichž zvuk bude k nerozeznání od skutečných nástrojů.

V hudebním inženýrství nebyl Ray Kurzweil nováčkem. Už v roce 1963, kdy mu bylo 15 let, napsal svůj první program, který byl schopen nacházet opakující se vzorce v dílech klasických skladatelů – stvořit na jejich základě skladbu v podobném stylu. Později postavil svůj první počítač a začal se zabývat systémem, který byl schopný převádět jakékoli psané slovo na mluvenou řeč. Do té doby byly počítače schopné přečíst jen několik fontů, Kurzweil zvládl vymyslet program, který přečetl jakýkoli font.

Nicméně v té době, na počátku sedmdesátých let, bylo nutné vyvinout i syntezátor, který převádí přečtené slovo na řeč. A to se Kurzweilovi s pomocí několika institucí (např. Bell Labs) povedlo. Práce na čtecím syntezátoru a vzniklé technologie postavily základ pro pozdější vývoj Kurzweilových kláves.

První model Kurzweil K250

V roce 1984 vstoupily na trh první syntezátorové klávesy K250. Jako první syntezátory na světě používaly software pro čtení pevné paměti (ROM – Read Only Memory), a zvuky měly nahrané zvlášť pro každou klávesu. Jejich hlavní cíl byl, aby zněly jako reálné grand piano, a tento úkol splnily jako první své doby. Zvládly přehrát až 12 tónů najednou (tzv. dvanáctitónová polyfonie). Říkalo se, že minimálně 5 zvuků z nabízených 250 bylo nahráno speciálně na přání Stevieho Wondera. Stevie Wonder se na vývoji modelu K250 osobně podílel.

Na syntezátory K250 navázal vylepšený model K150, který používal technologii aditivní syntézy. Zatímco K250 měly nahraný každý zvuk zvlášť, a při polyfonii (zmáčknutí více klapek najednou) občas neladily, K150 k souzvuku využil sinusových vln. To v překladu do laického jazyka znamenalo, že k tvorbě bohatšího zvuku nesloužily složitější původní zvuky, ale jejich několik uměle vyladěných vrstev, které spolu dobře zněly.

Syntezátory řady K1000 a vyšší

K1001 a K1002 už byly pro veřejnost dostupnější, zejména finančně. Také byly lehčí. Protože se vývoj softwarů, programovacích jazyků a paměťových technologií v devadesátých letech nebývale zrychlil, modely kláves mohly využívat několik kombinací samplů najednou – například piana, smyčce a dechové nástroje. Vývoj K1000 předznamenal opravdový vzestup značky, který přišel z řadou K2000.

Řada K2000: vlajková loď Kurzweilu v devadesátých letech

K2000 byly představeny roku 1990 a znamenaly pro značku Kurzweil průlom. Na 61 klávesách nabízely reálné zvuky, a každá z kláves byla schopna individuálně přečíst svůj sampl, což znamenalo hladký přenos během živých vystoupení, a konkurentům na trhu trvalo dalších 10 let tento pokrok dohnat. Klávesy hrály dynamicky a odpovídala síle úhozu, což byla tou dobou výjimka. 2MB RAM paměť navíc umožnila hráčům doplnit ještě vlastních 64 megabytů samplů.

Syntezátory K2500, které přišly na trh v roce 1996, byly schopné zároveň přehrát až 48 tónů a měly RAM o velikosti 128 MB. K2500 vyšly v několika variantách. Obsahovaly například K2500X (88 kláves), K2500S (76 kláves se samply a dynamikou úhozu), nebo K2500AES, kterých vyšlo jen 6 kusů a cenou 20 000 dolarů.

V roce 2008 přestal Kurzweil řadu vyrábět a soustředí se na nový typ, řadu PCx.

Řada PCx: MIDI kontrolery a přenosná piana

V 90. letech začal Kurzweil vyrábět řadu PC. Tyto klávesy sloužily především jako MIDI kontrolery, a na živých vystoupeních je muzikanti kombinovali se syntezátory. Byly také znatelně lehčí než řady Kx, takže se daly snadněji přenášet. Jejich největší předností byla schopnost kombinovat mnoho zvuků a vytvářet nové (měly 300 zvukových patchů).

V roce 2010 vyšla nejnovější řada, PC3K, která kombinovala nejlepší technologie z řady Kx, včetně aditivní syntézy. Protože doba mezitím značně pokročila, hráči si mohli do kláves zapojit flash disk a přehrávat na syntezátorech vlastní samply.

Modely PC3 a PC4, které se prodávají dnes, mají v podstatě „to nejlepší“ z obojího. Obsahují zvuky grand piana a zároveň všechny možnosti syntezátorů. PC3 je lehčí variantou, má dynamickou klávesnici a 61 kláves. PC4 má 88 kláves a kladívkovou mechaniku, což z něj dělá trochu těžšího parťáka na cesty, ale kombinace možností syntezátorů a zvuků reálného piana je pro mnohé hráče nedocenitelná.

Samostatně vznikl i produkt Midiboard. Ten neobsahoval žádné vlastní zvuky a sloužil čistě jako MIDI kontroler. Jeho výhodou bylo, že byl nenáročný na výrobu, a tedy levnější, nicméně při lehčím dotyku nebyl schopný přesně zaznamenat zvuk, což vytvářelo nejistý výsledek. Kontroler byl původně výtvorem společnosti Key Concepts, do Kurzweilu byl přidán na základě licenční dohody tehdejším ředitelem Key Conceptu, Jeffem Trippem.

Stage piana

V polovině devadesátých let společnost Kurzweil vyhověla poptávce a začala vydávat i stage piana, určené zejména na živé hraní. Jak jsem zmínila na začátku, stage piana se od syntezátorů liší tím, že se místo na počet kombinovatelných zvuků soustředí na bezchybný, realistický zvuk piana, a na kladívkovou mechaniku úhozu kláves. Kladívková mechanika dělá nástroj sice těžší, ale pro hráče zvyklé na klasické piano je úhoz realističtější. Klávesa déle „vzdoruje“ a pomaleji se vrací, tak jako u dřevěných pian.

Tady se Kurzweil překonal v rozsahu nabídky. Myslel i na méně movité (a silou oplývající) hráče, a nejlevnější model KA70 s dynamickou klaviaturou má pouhých 10,7 kg. I na KA70 ale předvedete hodně muziky. S USB Midi a 6,3 mm výstupy můžete klávesy vzít na podium i do studia. O něco dražší KA90 už má klávesnici kladívkovou. Právě ta zajišťuje muzikantům reálný pocit ze hry. S 12,3 kg je ještě stále unesete v obalu přes rameno (můj oblíbený způsob transportu kláves, pokud není v dohledu nápomocný gentleman).

Pokud toužíte po ještě reálnějším zážitku ze hry, řada MPS nabízí klaviaturu sestavenou z dřevěných kláves. MPS zároveň nabízí i Bluetooth připojení, dotykový display a MIDI nahrávač, který vaši hru zaznamená. Spojení moderních technologií a dřevěné klaviatury je určitě velkým lákadlem. Jenom se hodí mít k dispozici trochu svalstva, případně futrál na kolečkách – váhou se MPS120 blíží už 18 kg.

Nejvyšší třídou Kurzweil stage pian jsou ty z řady Artis/Forte.

V roce 2013 Kurzweil uvedl na trh řadu Artis. Ta měla novou architekturu, a obsahovala to nejlepší z Kurzweil technologií – knihovnu zvuků „Kore64“, známou už z řad PC, obrazovku pro snadné ovládání, vrstvení zvuků, vyváženou klávesnici s 88 klávesami... Artis byl určen především pro živé hraní.

V roce 2014 byl představen model Forte, nová vlajková loď Kurzweilu, a okamžitě zaznamenal úspěch. Jeho opěvovanou předností je hlavně zvuk „German D“ grand piano, mnohem bohatěji samplované než v případě řady Artis. Dynamické vrstvení a strunová resonance zvuku German D zabrala na Forte 4GB paměti (na Artisu to bylo „pouhých“ 128MB). Forte také přineslo samply piana „Japanese Grand“, což je ve skutečnosti Yamaha C7 Grand Piano.

Řady Artis/Forte mají celkem 6 variant. Ty se liší zejména v počtu kláves (např. Artis 7 se 76 klávesami) nebo v bohatosti zvukových knihoven (např. levnější Forte SE s úspornějšími samply).

Slavní hráči značky Kurzweil

Kurzweil byl výběrem číslo jedna pro mnoho kapel a interpretů, kteří svůj zvuk stavěli na syntezátorech. Kromě již zmíněného Stevieho Wondera to byli například Pink Floyd, The Who, Sting, Andrew Lloyd Weber, Billy Joel, v současnosti třeba John Hart. V únoru roku 2015 obdržel Ray Kurzweil Technickou Grammy za své úspěchy na poli hudební technologie. A počítám, že to není poslední úspěch této fenomenální značky.

(Zdroj: www.kurzweilai.net, www.businessinsider.com, www.soundonsound.com)